Historie

Historie obce Horoušany a Horoušánky

Horoušany
Ves při soutoku Horoušanského a Jirenského potoka (216 m.n.m.). Dříve též Velké Horoušany (pro odlišení od Malých Horoušan - dnes Horoušánek).
 

Ves je rozložena kolem rybníka - centrum vsi na pravém břehu, na levém bývalý poplužní dvůr (dnes z původní zástavby dochována pouze obytná budova), severně od něj „druhá náves“ (dětské hřiště, kašna, mohutné vrby). Pod hrází rybníku stával mlýn. Na jižním okraji vsi při silnici do Horoušánek bývalá škola. Z několika dochovaných  ukázek původní zástavby asi nejzajímavější Šámalův statek č.p. 22 v Baumanově ulici nedaleko školy (s pamětní deskou Otakara Šámala, který byl roku 1942 umučen nacisty) a č.p. 35 na pravém břehu rybníka (ul. Na Hrázi).
 

Ves prvně zmiňována 1238. kdy ji Hrabišic Všebor daroval Zderazskému klášteru. V roce 1436 získal dvůr a část zdejší vsi Ješek z Roztok, zakladatel rodu Horoušanských z Roztok. Roku 1524 byly Horoušany připojeny k Přerovu nad Labem a 1611 pak k panství Kounice. V Horoušanech stávala tvrz (jediná zmínka roku 1689, kdy již byla pustá), neví se však ani, kde stála.
 

Náves je zhruba trojúhelníkovitá, její západní část tvoří ulice Lipová. Ve východní části, uzavřené hostincem,pomníkem obětem válek a krásným pískovcovým křížem s vytesaným Kristem na vysokém soklu, datovaný do roku 1812 (nemovitá kulturní památka). Zhruba uprostřed návsi zvonička. Lze předpokládat, že dnešní drobná zástavba na severní straně návsi je druhotná a že původně se prostorná náves, tvořená z větší části do čtvrtkruhu radiálně uspořádanými selskými statky, otevírala na severu přímo do rybníku a ke dvoru.Zděná hranolová zvonička v prostoru návsi pochází z 19. stol. Ve výklenku, ve kterém údajně dříve stávala socha Panny Marie, dnes obraz Ukřižování.Tvoří fakticky centrum obce. Přímo v rybníce se stékají Horoušanský a Jirenský potok. V letech 2001-2002 byl rybník  zrekonstruován, v současné době slouží především sportovnímu rybářství.
 

Baumanův mlýn
Mlýn stával pod hrází rybníka na pravém břehu potoka. Vlastní budovy mlýna byly ve 2. pol. 20. stol. zbořeny, zachována pouze stodola upravena k obytným účelům. Při jejím nároží pamětní kámen, připomínající Emilii a Břetislava Baumanovi, kteří byli za svojí účast v protinacistickém odboji (pomoc Josefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi, kteří se koncem roku 1941 ukrývali v nedalekých lomech) 24. 10. 1942 v Mathausenu popraveni.
 

Okolí
Západně od vsi v polích remíz s řadou drobných pískovcových lůmků (dnes na jeho okraji radiokomunikační ocelový stožár). Na Jirenském i Horoušanském potoku nad vsí bývalo v minulosti několik menších rybníků - zejména na Jirenském potoku částečně zachovány v podobě velice zajímavých mokřadů a rákosin. Při Jirenském potoku dříve vodojemy pro Horoušany. Pod obcí až k soutoku s Výmolou je  Jirenský potok zregulovaný.
 

Horoušánky
Ves na pravém břehu Horoušankého potoka. Dříve zvané též Malé Horoušany.
Západní část zástavby již na katastru Úval.
 

Historická zástavba ulicového typu podél silnice z Horoušan. Zhruba uprostřed zvonička, o něco západněji v malém parčíku pomník padlým v 1. sv. válce, před ním osazený pamětní kámen s nápisem „1939-1945; 5-9/V“. Severně, západně i jihovýchodně od obce dnes výstavba rodinných domů, která již téměř převyšuje původní zástavbu.
 

Ves založena údajně roku 1780. Patřila k panství Kounice. V centru vsi proti domu č.p. 17. Zděná hranolová poměrně členitá stavbička. V čelní straně nika s litinovým křížem, v nárožích drobné niky se soškami svatých. Ze zadní strany zvoničky 80 cm hluboký výklenek pro zvoníka. Zvon umístěn ve zúžené horní části. Zvonice z roku 1904 (předtím zde stál dřevěný sloup se zvonkem). V nice měla být dle původních záměrů socha sv. Václava, k čemuž pravděpodobně nikdy nedošlo. Původní zvon zrekvírován v 1. sv. válce. Roku 1945 zvonička opravena a 14. října znovu vysvěcena. Až do poslední opravy v roce 2007 byla na severovýchodním nároží ozdobná konzola bývalého obecního osvětlení a v nárožních výklencích sošky andílků (v posledních letech již pouze jedna). Při této opravě osazen též nový zvon.
 

V prostoru vsi údajně v minulosti těženy rudy. Na geologických mapách vedeno jako poddolované území.

  Další zmínka o historii obce :

  Z dávné historie Horoušan

   Horoušany se v psané historii objevují v dodatečně vyhotoveném dosvědčení z roku 1238, jenž se vztahuje k starší nadaci, ve které je ještě spolu s několika dalšími vesnicemi či jejich částmi (Dobrovíz, Kopisty, Ves sv. Václava,…) daroval Všebor z mostecké větve mocného a bohatého rodu Hrabišiců za asistence svého bratra Kojaty zderazskému klášteru, který oba dva dotyční koncem 12. století v osadě Zderaz v těsné blízkosti Prahy založili a který později oba dva tak štědře obdarovali. Kojata i Všebor zemřeli ve 20. letech 13. století, pokud tedy budeme listině důvěřovat, je třeba klást převod Horoušan do majetků zderazského kláštera do patrně první poloviny 20. let či doby starší. Je možné, že Hrabišici, kteří mimochodem ve svém erbu nosili symbol hrábí, Horoušany i jiné statky získali původně do svého majetku od českého knížete za své služby. Přemyslovcům sloužili snad již od dob knížete Břetislava a stali se jedním z nejpřednějších rodů. Hlavním centrem jejich držav bylo již od počátku Mostecko a Bílinsko. Ve zdejším okolí nalezneme v počátečních desetiletích 13. století v držení tohoto rodu i jiné vsi: Šestajovice, Tlustovousy, Limuzy (všechny tři daroval Kojata nedlouho před svou smrtí rovněž zderazskému klášteru) a snad i další.

   Zderazský klášter zde hospodařil po dalších 200 let. Dokladů o zdejším působení zderazských křížovníků není mnoho. Nejzajímavější se nacházejí ve stavebních účtech svatovítské katedrály. Před polovinou července 1372 probošt kláštera daroval lom severovýchodně od Horoušan na těžbu pískovce pro stavbu tohoto chrámu. Při budování katedrály se užívalo kamene i z jiných lomů v okolí (např. Záp či Brandýsa), ale o horoušanském lomu se ve stavebních účtech dochovalo nejvíce popisných informací. Při otevření lomu nádeníci nejprve odstranili zeminu a horní rozpraskané a sypající se vrstvy pískovce, až se dostali na vrstvu pevného kamene vhodného k opracování. Poté byl povolán lamač kamene Duchek, aby ložisko zkontroloval a určit postup při lámání. Přítomni při otevírání horoušanského lomu byli též i stavební účetní Ondřej a snad i vedoucí stavby katedrály Petr Parléř. Zkušební odkryv zdejšího nově otevíraného lomu měl mít rozlohu 40 loktů na délku i na šířku a kruhový tvar. Známa jsou i jména horoušanských povozníků, kteří na Pražský hrad kámen později dováželi. Jen namátkou: Vaněk, Havel, Mařík, Strnad, Vítek a další. Kámen ze zdejší horoušansko-nehvizdsko-vyšehořovické oblasti se používal i při jiným významných středověkých pražských stavbách jakými byly Karlův most či domy předních pražských měšťanů. Počátky těžby budou ve zdejším regionu s velkou pravděpodobností mnohem starší, než-li lze přímo doložit písemnými prameny.

Jak již řečeno, zderazský klášter zde vlastnil majetky poměrně dlouhou dobu. Až zmatky, divoké změny a přesuny majetků během husitských válek, na které církevní instituce doplatily obzvláště, způsobily konec panství křížovníků v Horoušanech. Přesto již v předválečných letech se objevují zmínky o Petru ze Lstiboře sídlícím v Horoušanech. Roku 1403 byl zapleten ve sporu o náhradu škody zderazskému klášteru za věci zcizené klášteru na dvoře v Šestajovicích. Stejně tak je jako „sídlící v Horoušanech“ jmenován i v roce 1406. Patrně tedy přinejmenším již před husitskými válkami nebyla zdejší majetková držba zcela ucelená.

Martin Hůrka, Městské muzeum v Čelákovicích

Zdroje:

Erben, K. J. (ed.): Regesta Bohemiae et Moraviae, sv. I., Praha 1855, s. 441-442, č. 948.

Neuwirth, J. (ed.): Die Wochenrechnungen und der Betrieb des Prager Dombaues, Praha 1890, s. 37.

Tadra, F. (ed.): Soudní akta konsistoře pražské, část IV., Praha 1898, s. 229.

Tadra, F. (ed.): Soudní akta konsistoře pražské, část V., Praha 1899, s. 250-251.

Rybařík, V.: Kámen v dějinách Karlova mostu. In. Kámen, 2007, roč. 13, č. 2, s. 11-20.

Suchý, M.: Stavba svatovítské katedrály v letech 1372-1378, díl I., Praha 2003, s. 15-16 a 81.

Velímský, T.: Hrabišici – páni z Rýzmburka, Praha 2002. 

Velímský, T.: Hrabišici Všebor a Kojata a počátky vrcholně středověkého Mostu. In. Český časopis historický, 1992, roč. 90, č. 3, s. 321-334.